Nositel Nobelovy ceny za literaturu

( 23.9.1901 - 10.1.1986 )

Jaroslav Seifert, český básník, v raném období významný představitel české proletářské poezie a posléze pak jeden z našich největších básníků poetismu, první a dosud také jediný český laureát Nobelovy ceny za literaturu - po J. Heyrovském, druhý český laureát Nobelovy ceny vůbec. Pochází z pražského Žižkova, chudé dělnické rodiny.

V mládí Seifert studuje gymnázium, nicméně, studia nedokončí, ještě před maturitou ze školy odchází a stává se novinářem - během dvacátých let 20. století pak působí v komunistickém a avantgardním tisku ( je členem Komunistické strany Československa ), mimo jiné v Rudém právu, Právu lidu, Rovnosti, Reflektoru, přispívá do Kytice či do Nové scény, společně s K. Teigem patří k mluvčím Devětsilu, jehož je členem ( v roce 1922 spolurediguje Jaroslav Seifert sborník " Devětsil " ).

V roce 1929, poté co podepíše společně s dalšími levicovými spisovateli manifest proti novému vedení komunistické strany v čele s K. Gottwaldem, je Jaroslav Seifert ze strany vyloučen - o rok později pak vstupuje do strany sociálně demokratické.

Od stejného roku ( 1930 ) Jaroslav Seifert pracuje jako redaktor v divadelní revue Nová scéna, v Panoramě a v sociálnědemokratickém tisku ( Ranní noviny, Pestré květy aj. ). Za druhé světové války Jaroslav Seifert působí v redakci deníku Národní práce, po roce 1945 pak pracuje jako redaktor deníku Práce ( do roku 1949 ), v letech 1946-48 rediguje kulturní měsíčník Kytice.

V roce 1946 se Jaroslav Seifert stává členem České akademie věd a umění.

Od roku 1949 se Jaroslav Seifert věnuje již výhradně literární práci, zároveň se veřejně občansky angažuje - žádá ve svých výzvách komunistický režim, aby propustil vězněné spisovatele, ve stejném duchu se nese jeho projev na sjezdu spisovatelů v roce 1956: pro komunistický režim je po celá padesátá léta nepohodlným, ale trpěným kritikem.

Ve druhé polovině padesátých let 20. století Jaroslav Seifert onemocní těžkým onemocněním pohybového aparátu - po dobu nemoci se pak básnicky zcela odmlčí.

V období tzv. pražského jara Jaroslav Seifert podporuje obrodné síly v komunistické straně, invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 pak ostře odsoudí - v roce 1969 se pak Jaroslav Seifert stává předsedou Svazu českých spisovatelů, v této funkci pak zůstává do roku 1970, kdy je svaz násilně rozpuštěn. Do normalizačního svazu spisovatelů pak Jaroslav Seifert odmítne vstoupit.

V sedmdesátých letech, s nástupem husákovské normalizace, je Jaroslav Seifert jako literát omezován - mohou vycházet pouze reedice jeho děl, nová díla vycházet nesmějí: Jaroslav Seifert publikuje mimo oficiální sféru, v samizdatu a v zahraničí, svůj podíl na tomto stavu má nepochybně i Seifertův podpis pod Chartou 77.

Teprve na konci sedmdesátých let začínají Seifertova nová díla opět oficiálně vycházet, nicméně v omezeném nákladu a cenzurována.

V roce 1984 se pak Jaroslav Seifert stává laureátem Nobelovy ceny za literaturu.

                                                 

Jaroslav Seifert - literát vstupuje do světa literatury s proudem proletářské poezie počátku dvacátých let 20. století - dokladem toho jsou básnické sbírky "Město v slzách" (1921) a "Samá láska" (1923).

V polovině dvacátých let se pak Seifert začíná přiklánět k poetismu, jeho básně překypují fantazijními obrazy, Seifert je okouzlen moderní civilizací - mezi Seifertovy poetistické sbírky jsou řazeny lyrický deník " Na vlnách TSF " ( 1925, v roce 1938 přepracováno jako " Svatební cesta " ), " Slavík zpívá špatně " ( 1926 ) a " Poštovní holub " ( 1929 ).

Třicátá léta 20. století jsou v Seifertově tvorbě obdobím intimní lyriky, jeho básně získávají pevný, strofický tvar, místo dřívější mnohomluvnosti přichází umírněnost - tak je tomu ve sbírkách "Jablko z klína" ( 1933 ), " Ruce Venušiny " ( 1936 ) a "Jaro, sbohem" ( 1937 ).

Jako reakci na mnichovské události v roce 1938 Jaroslav Seifert vydává sbírku " Zhasněte světla " (1938), v době okupace pak vycházejí jeho sbírky " Vějíř Boženy Němcové " ( 1940 ), " Světlem oděná" ( 1940 ) a " Kamenný most " ( 1944 ).

Po druhé světové válce vychází ještě v roce 1945 Seifertova sbírka " Přilba hlíny ", reagující na Pražské povstání, v roce 1954 se pak Jaroslav Seifert vrací k postavě B. Němcové ve sbírce " Píseň o Viktorce", ve stejném roce pak vychází i sbírka " Maminka ", o dva roky později, v roce 1956, pak sbírka na motivy obrázků J. Lady " Chlapec a hvězdy ".

                 První dopis mamince

            Už vím, dám dopis na zrcadlo
            či do košíčku na šití,
            však žel dosud mě nenapadlo                                           
            co psát, jak dopis začíti.                                                                                          

            Maminko moje milovaná,
            a v zubech konecn adsázky,                                                   
            přemýšlím; stránka nenapsaná
            čeká a čeká na řádky.
                                                                                                                                                   
            Přeji Ti dnes v den Tvého svátku
            - ve slově Tvého velké T -
            no vida, už mám druhou řádku
            a pokračuji ve větě:

            štěstí zdraví - po t se píše ě -                     
            zdraví - a pak selhává
            už nadobro má fantazie,
            tak přízemní a kulhavá.

            A trhám papír, muchlaje ho
            - maminka stojí nad válem
            a chystá něco voňavého -
            tu v odhodlání zoufalém

            přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,
            očima mlčky ptá se mě.
            Pak zamoučené ruce obě
            zvedly mě rychle se země.

Po několikaleté autorské odmlce, způsobené již výše zmíněným onemocněním, pak Jaroslav Seifert začíná tvořit až v polovině šedesátých let 20. století - jeho poezie přitom ztrácí svoji rytmičnost a rým, stává se neuhlazenou a drsnou, přibývá melancholie a nostalgie, objevuje se motiv smrti - první sbírkou, vydanou po několikaleté odmlce, je sbírka " Koncert na ostrově " ( 1965 ) , v roce 1967 pak vycházejí sbírky " Halleyova kometa " a " Odlévání zvonů ".

V sedmdesátých letech 20. století pak Seifertovy vycházejí sbírky " Morový sloup " ( samizdat 1973, Německo 1977, v Československu pak 1981 ), a " Deštník z Piccadilly " ( 1979 ), jedním z vrcholů Seifertovy pozdní tvorby se stává kniha vzpomínek " Všecky krásy světa" ( samizdat 1979, Německo, Kanada 1981, Československo 1982).

V roce 1983 pak vychází Seifertova poslední básnická sbírka " Býti básníkem ".

                                             Být básníkem

 

                            Život už mě dávno přesvědčil,
                            že hudba a poezie
                            jsou na světě to nejkrásnější,
                            co nám život může dát.
                            Kromě lásky ovšem.

                            Ve staré chrestomatii,
                             vydané ještě c.k. knihoskladem
                             v roce, kdy zemřel Vrchlický,
                             vyhledal jsem pojednání o poetice
                             a básnických  ozdobách.                                                                                        

                             Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
                             rozžal svíčku
                             a počal psát své první verše.

                            Jen vyšlehni, plameni slov,
                            a hoř,                                                                                   
                            ať si třeba popálím prsty!

                            Překvapivá metafora je víc
                            než zlatý prsten na ruce.
                            Ale ani Puchmajerův Rýmovník
                            nebyl mi nic platný.

                            Marně jsem sbíral myšlenky
                            a křečovitě zavřel oči,
                            abych zaslechl zázračný první verš.
                            Ve tmě však místo slov
                            zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
                            rozevláté vlasy.

                            Byl to můj vlastní osud.
                            Za ním jsem klopýtal bez dechu
                            celý život.

 

Jaroslav Seifert umírá v Praze 10. ledna roku 1986.